Dopady jednotlivých fází životního cyklu oděvů

Společnosti vyrábějící a prodávající oděvy jsou ovlivňovány především očekáváním a přáním třech zainteresovaných skupin: akcionářů, zákazníků a širší veřejnosti. Ve vyspělých zemích znatelně roste zájem především posledních dvou uvedených o etickou stránku celého procesu. Oděvy jsou tedy hodnoceny i z pohledu jejich environmentálních a sociálních dopadů.

Environmentální dopady:

Nejvýznamnější environmentální dopady výroby oděvů můžeme rozdělit do několika skupin či témat, jimž bude v dalších kapitolách věnována pozornost.

·      Spotřeba energie je nejvýznamnější při praní, výrobě primárních surovin pro výrobu látek (zejména u umělých vláken) a zpracování příze u přírodních vláken.

·      Toxické chemické látky a přípravky  používané při produkci některých surovin, které ohrožují lidské zdraví i životní prostředí.

·      Vypouštění odpadních vod obsahujících nebezpečné chemické látky  zejména při „mokrých“ technologiích zpracování, barvení a praní. Znečištění vodních toků a dalších zdrojů vody ohrožuje zdraví obyvatel a ničí životní prostředí vodních organismů.

·      Tuhé odpady spojené s rostoucím objemem vyrobeného a odloženého textilu, které představují nejen prostorový a estetický problém, ale zároveň i obrovské množství nevyužitých neobnovitelných zdrojů surovin.

Sociální dopady oděvního sektoru:

S oděvním sektorem jsou spojené mnohé etické problémy, kterým se v poslední době dostává stále větší pozornosti. Zvyšuje se tlak veřejnosti na společnosti působící v oděvním průmyslu, které mají tendence externalizovat své náklady a likvidovat tak nejen ekologický, ale i sociální kapitál místa, v němž působí. Je více než na místě alespoň v bodech zmínit nejpalčivější sociální problémy, které se objevují v důsledku současného nastavení systému a jeho fungování.

Ačkoliv je eliminace dětské práce jedním z cílů Mezinárodní organizace práce (ILO), zůstává její dosažení stále výzvou pro oděvní a textilní průmysl, zejména díky obtížím monitorovat subdodavatele.

Nejvýznamnější skupinu zaměstnanců oděvního průmyslu tvoří mladé ženy, které mají nedostatečné vzdělání a jejichž možnosti na trhu práce jsou velmi omezené. Ve svém komplikovaném postavení nejsou schopny bránit svá práva a jsou častými oběťmi zneužívání. Velká část subdodavatelů rovněž brání vytvoření odborů, které by pomohly zaměstnancům jejich problémy řešit[1].

Většina zemí, která dodává oblečení do vyspělých států, má zákonem stanovenou minimální mzdu, která ale podle odborníků na lidská práva často nedosahuje výše životního minima. Pro zaměstnance je pak obtížné dostat se se svou životní úrovní nad hranici chudoby.

Krátkodobé pracovní kontrakty patří v tomto sektoru mezi běžně používaný typ pracovního poměru. Takový systém nezajišťuje zaměstnancům žádnou jistotu zaměstnání.

Zaměstnanci jsou často vystaveni faktorům ohrožujícím jejich zdraví, jakými jsou nebezpečné chemické látky a přípravky (zemědělci při pěstování bavlny, zaměstnanci továren na barvení atd.), prachu z vláken nebo hluku (výroba příze, pletení a tkaní). Nejsou často vybaveni jakýmikoliv osobními ochrannými pracovními prostředky. Pracovníci jsou vystaveni negativním vlivům monotónní práce a jsou tím pádem vystaveni většímu riziku pracovních úrazů.  

Hodinová mzda v zemích výroby (USD/h)

Allwood J. a kol., 2006

Proti těmto praktikám úspěšně bojuje sdružení spravedlivého obchodu - Fair Trade[2], které svou certifikací garantuje férové jednání s producenty nejen potravinářských produktů a ovoce, ale také oděvů z třetích zemí[3].