CHANGE YOUR CLOTHES, CHANGE THE CLIMATE!


Interview s Kate Fletcher

Veronika Solisová si povídala s Kate Fletcher o eko-designu…

 

Kate, co bylo tím impulzem, který vás přivedl k myšlence zajímat se hlouběji o eko-design?

Kate:    Dá se říci, že tyto impulzy byl dva. Prvním z nich byla skutečnost, že jsem se od mládí zajímala o oděvy a sama jsem je ráda vyráběla, přešívala a hrála si s módou. Díky lásce k oděvům jsem vystudovala  obor design.

Druhým impulzem bylo mé silné pouto s přírodou – kombinací prvního a druhého vznikla myšlenka eko-designu, ve kterém jsem uviděla možnost pozitivního způsobu, jak přispět k udržitelnému rozvoji a zároveň zůstat v kontaktu s oděvy.

 

Domníváte se, že by legislativa nějakým způsobem mohla být nápomocná v oblasti eko-designu a ekologické módy?

Určitě. Cest, jak pomoci, je několik. Například zvýšit daně ne-ekologických materiálů, snížit daně za práci v oblasti oprav a úprav oděvů, protože je vždy lepší oděvy opravit a vrátit do „oběhu“ než je vyhodit a koupit si nové. Zatím jsem hovořila o lehčích oblastech. Ale spatřuji velký potenciál v právních úpravách, příznivým k životnímu prostředí, v chemickém a dalších průmyslech. REACH (Registration, Evaluation, Authorisation and restriction of Chemicals – nový způsob, jak Evropská komise reguluje chemikálie a jejich bezpečné užívání) je příkladem toho, že změny možné jsou.

Další cestou je tzv. „filozofický“ přístup – podpořit pohled na oděvy a textil jako na celkový proces, uchopit jej jako celek a neizolovat pohled pouze na určité části výroby, jak se na ně nahlíží v současnosti.

 

Ekologie je také o uvědomělosti našeho konání. Myslíte, že nabídka ekologických oděvů  může být ovlivněna poptávkou zákazníků nebo je tomu naopak, že zákazník kupuje to, co se nabízí?

 Je to taková otázka, jestli bylo dřív vejce nebo slepice…když se zeptáte lidí z oblasti oděvního průmyslu, říkají, že pouze sledují požadavky zákazníků a odpovídají na ně. Ovšem, já si myslím že je to tak i tak. Protože, nemáte-li dostatečně širokou nabídku, nevíte, že si něco takového můžete přát. Takže, když je na trhu výrobek, který je pro nás vhodný, koupíme ho. Ale jakmile není na trhu výrobek, který bychom potřebovali, nevíme, jak si o něj říct.

 

Připomněla jste, že hlavním problémem je nalézt to „správné místo, které pohne se světem“. Na co by se, podle Vás, měli osvětové kampaně v oblasti ekomódy soustředit v první řadě?

 Kdybych znala odpověď na tuto otázku, myslím, že bych byla velmi bohatá (smích). Ale vážně, neexistuje pouze jedno místo, které pohne se světem, už proto, že všichni jsme trochu jiní. Některým stačí informace, že změnou teploty praní prádla, správným sušením a omezením žehlení mohou přispět ke zlepšení životního prostředí a k prodloužení životnosti svého prádla. Pro jiné je důležité, jakou značku oděvu si kupují. Další pak nevnímají módu jako oblečení, ale jako zprávu, kterou šíří do okolí. Poslední přístup je velmi mocný.

 Když se vrátím ke své činnosti, halenka, která se nikdy nepere (oblečení navržené tak, aby se nemuselo prát a skutečně po dobu 5 let se nepralo a běžně se užívalo) některým lidem ukázala, že není nutné změnit materiál úplně, ale stačí jej inovovat, začít o něm přemýšlet. Lidé si tak najednou díky této halence uvědomili, že jsou zde i jiné možnosti. Tato halenka a další modely (košile, která je vyrobena tak, že při jejím zhotovení nevznikl žádný odpad v podobě odstřižků nebo rychle se rozkládající tričko, atp.) nechávají problémy, kterým čelíme v oblasti odívání a textilu, zmizet. Problém najednou není – tričko se rozloží, košile nemá odpad, halenka se nepere.

 

Mohla byste uvést, ve které zemi je povědomí o eko-designu a ekomódě nejvíce rozvinuté?

 Podle mého názoru je v této oblasti nejdále Velká Británie. Také Skandinávské země jsou na tom velmi dobře. Povědomí veřejnosti je dobré, ale chybí tam oproti Velké Británii odborníci, kteří by veřejnost „vedli“. Jsem členkou Panelu expertů poradenství módy v severských zemích. Dánsko, v jehož hlavním městě má proběhnout na konci tohoto roku konference o klimatu, má velký zájem o téma ekomódy. Stejně tak i ostatní severské země. Kdybych nepřijala Vaši nabídku, přednášela bych dnes zrovna na Islandu. Ve Spojených státech se povědomí o ekomódě rozvíjí vcelku utěšeně, ale není tak velké jako v Evropě.  V srpnu se chystám prezentovat svou práci v Austrálii. Tam jsou tu a tam stopy po ekologickém povědomí v oblasti módy, ale ne příliš.

 

Jaké ekologické kousky máte ve Vašem šatníku?

Musím říci, že v mém šatníku už naleznete zřejmě pouze ekologické oděvy. Vše, co

nosím, si pečlivě vybírám už asi deset let.

 

Co Vaše rodina? Nosí také komódu?

  Manžel mne v tom velmi podporuje. Nosí také ekologické oděvy. Dětem nakupuji oblečení v second-handech. Bratr, který je umělec, je rovněž zapojen do ekomódy. A mí rodiče žili v době, kdy měli málo věcí, když byli mladí. A smýšlí podle toho – šetří oděvy a zachází s nimi s úctou.

 

Zde mě napadá otázka: myslíte si, že lze změnit lidi, kterým je dnes dvacet nebo třicet let? Nebo je lépe se soustředit na výchovu a vzdělávání dětí v oblasti eko-designu?

 Ano, děti jsou skutečně budoucností, nejen v odívání. Ale jsou to budoucí zákazníci. A pracovat s nimi se proto skutečně vyplatí. Stejně tak se snažím pracovat s mladými designéry a módními návrháři, protože to budou právě oni, kdo budou za pár let ovlivňovat podobu a směr designu a módy.

             Jsem poněkud skeptičtější, jedná-li se o lidi, kteří mají dnes, jak říkáte, dvacet nebo třicet let.  Tito lidé totiž nežili v době úpadku, myslí si, že mohou mít vše, a to po nekonečně dlouhou dobu. Že se kreditní karta nikdy nevyčerpá. Ale na druhou stranu musím poukázat na zajímavý program jedné britské televize nazvaný „Blood, Sweat & T-Shirts“ (Krev, pot a trička - pozn. překl.), který spočíval v tom, že vzali šest mladých osmnáctiletých Britů do Indie a nechali je projít si celý cyklus výroby triček od bavlněných polí až po konečný prodej a bylo více než zajímavé sledovat proces uvědomění u těchto lidí. Určitě to stojí za to vidět. (viz. http://www.bbc.co.uk/thread/blood-sweat-tshirts/)

 

V oblasti ekodesignu výrobků je za optimální stav považováno nahrazení výrobku službami (např. systém sdílení aut – tzv. „car sharing“ apod.). Myslíte si, že v oblasti odívání má tento trend budoucnost? Pokud ano, jak si vy osobně představujete takový systém?

 Myslíte „Servicising“ – ano, ten má určitě budoucnost. Na prezentaci jsem zmiňovala kabelky, které si lze zapůjčit. Dále jsou to koberce, přesněji kobercové čtverce, které se dají pronajmout na deset let. Ve Velké Británii je běžným jevem půjčovat si nákladnější oděvy  v půjčovnách – kostýmy, svatební šaty, plesové šaty, teď i těhotenské oděvy. Ideální je koupit si jednoduché oblečení a pronajmout si méně často užívané kousky.


Jak přistupují firmy k ekomódě nyní a jak by to podle Vás mělo být v budoucnosti?

 V současné době většina firem pracuje na tom, jak zvýšit výkonnost  své výroby, jak snížit odpad atd. Také se snaží minimalizovat problémy, kterým čelí – tedy včetně sociálních otázek a životního prostředí. Avšak, co se týče budoucnosti, určitě má smysl snažit se o to být výkonnější a minimalizovat dopady na životní prostředí. To má za následek dílčí změny.

 Ovšem budoucnost, ve kterou věřím, je taková, kdy by firmy začaly nově nahlížet na tuto otázku jako na „udržitelnou kreativní praxi“. Jde o to, že by se snažily vytvářet něco z nového pohledu, a to něco by bylo „dobré“, pozitivní, jak jsem již zmínila před chvílí. V současnosti převládá „negativní“ přístup, lidem se říká, co by „neměli“ dělat. Ale design, a eko-design rovněž, je o tom, co „mohou“ lidé udělat, tedy něco pozitivního. Nový pohled ovšem vyžaduje často začít od nuly, a proto půjde ještě o dlouhý proces uvědomění. Přesto vidím budoucnost v této oblasti optimisticky.