CHANGE YOUR CLOTHES, CHANGE THE CLIMATE!
Materiály
V této kapitole budeme věnovat pozornost prvním třem fázím výše popsaného životního cyklu, čili zisku surovin, výrobě vláken a z nich zpracovaným materiálům, ze kterých se potom oděv šije. Pokusíme se nastínit a srovnat některé environmentální aspekty různých materiálů.
Necelou polovinu textilních materiálů představují vlákna přírodní, která jsou již v podobě vláken získávaná z různých částí rostlinných těl, ze srsti živočichů apod. Díky tomu, že jsou přirozeným produktem vývoje živého organismu, jedná se o obnovitelné materiály. Nejvíce využívaným přírodním materiálem je bavlna, dále pak vlna a hedvábí. K výrobě textilních a oděvních výrobků se dále využívá len, konopí, bambus, sója, některé druhy kopřiv a podobně. Tyto materiály ale nejsou zdaleka tolik rozšířené a jejich masovějšímu použití mnohdy brání i absence moderních technologií, které by je umožňovaly efektivně zpracovávat.
Dalším typem materiálů pro výrobu oděvů jsou vlákna, která pocházejí z obnovitelných přírodních surovin, ale do podoby vláken jsou již chemicky upravována člověkem. Nejběžněji využívanou surovinou pro výrobu těchto umělých vláken je celulóza (např. z dřevní biomasy, nebo synteticky vyráběná z kukuřičného škrobu a podobně). Příkladem umělého materiálu pocházejícího z celulózových vláken je viskóza.
Posledním typem jsou látky vyráběné z ropných derivátů, např. polyester nebo nylon. Jedná se o materiály pocházející z neobnovitelných zdrojů.
V posledních 15 letech se poptávka po textilních vláknech zvedla téměř o třetinu. Spotřeba přírodních vláken se téměř nezměnila, naproti tomu spotřeba umělých vláken je téměř dvojnásobná. V roce 2004 tvořila přibližně ¾ spotřeby všech umělých vláken spotřeba polyesteru.
Světová poptávka po přírodních a umělých vláknech
Zdroj: Allwood J. a kol., 2006
Zpracování surovin vstupujících do textilních procesů probíhá jednak na bázi mechanické, jednak na bázi chemické. Při chemickém zpracování se využívá široká škála chemických látek, jejichž množství je proměnlivé. Důležitým prvkem všech procesů je dále voda, jejíž spotřeba se odvíjí od použité technologie. K největší spotřebě vody dochází obvykle při procesu zušlechťování textilií, který je zároveň nejnáročnější i z pohledu spotřeby energií.
Zušlechťování předchází mechanické operace, jako je předení, tkaní a pletení, případně šlichtování[1]. Zušlechťovací procesy jsou postupy zpracování za mokra, které dodávají textiliím hlavní užitné vlastnosti, jako je vzhled, omak, savost, měkkost, vodoodpudivost, nehořlavost apod. Právě při procesech jako bělení, vyváření, louhování, valchování, praní, barvení, sušení apod. vzniká velké množství odpadních vod a emisí do ovzduší. Odpadní voda ze zušlechťování má většinou vysokou hodnotu BSK[2], vyšší celkové množství rozpuštěných anorganických solí a vysokou teplotu[3].
[1] Šlichtování je proces vedoucí ke zlepšení vlastností osnovní příze tak, aby se lépe zpracovávala na tkacích stavech, kde je vystavena různým statickým a dynamickým silám, neodírala se a nevznikal na ní elektrostatický náboj.
[2] Zkratka pojmu biochemická spotřeba kyslíku. Údaj, který se používá především při analýze vody, udává množství kyslíku, které je třeba k úplné oxidaci biologicky odbouratelných látek obsažených ve zkoumané vodě. Obecně platí, že čím vyšší je hodnota BSK, tím je voda z hlediska rozpuštěných organických látek znečištěnější.
[3] (Christianová, A. a kol., 2006).