Rychlá móda (Fast Fashion)

Dříve se kolekce oděvů vyráběly ve velkém počtu kusů a v zemích s ůevnou pracovní silou, aby bylo možné minimalizovat výrobní náklady. Tento způsob výroby však znamenal dlouhé dodací lhůty, proto se módní přehlídky s oblečením určeným pro letní měsíce konaly již na podzim a výrobcům se tak poskytla dostatečná doba na dodání letní kolekce. Nevýhodou tohoto systému byly velké náklady na skladování a malá flexibilita v reagování na módní „objevy“.

Novým trendem v oděvním průmyslu je takzvaná „rychlá móda“ (z angl. Fast Fashion). Obchody nabízející rychlou módu mění design modelů každých několik týdnů a nutí tak zákazníky, kteří chtějí být stále „in“, aby obměňovali šatník vícekrát do roka. Rychlou změnou jim současně dávají na vědomí, že to, co vidí dnes v regálech, už zítra nemusí být k dispozici a nutí je tak nakupovat ihned.

Nezbytným předpokladem tohoto systému je celkové zrychlení výroby. Toho lze dosáhnout pouze pomocí zmenšení počtu smluvních vztahů a spoluprácí s menším množstvím dodavatelů poskytujících komplexnější služby. Ke snížení nákladů tak dochází především díky zjednodušení řízení smluvních vztahů. Tyto nové firmy do sebe integrují větší počet procesů a jsou schopny zajistit rychlé dodávky. Časté je včlenění vzorování a barvení textilu přímo do tkalcovských továren či do samotných šicích dílen To umožňuje volit na příklad barvu doslova na poslední chvíli. Velké nároky jsou také kladeny na logistiku celého dodavatelského řetězce. S trendem „rychlé módy“ bývá spojen i přesun výroby oděvů zpět do Evropy, odkud je dodávka spotřebiteli výrazně rychlejší. Zkrácení doby dodávky znamená také méně skladování, což se v konečném důsledku projevuje jako další úspora nákladů[1].

„Rychlá móda“ podporuje zvyšování spotřeby, a je tedy z pohledu udržitelného rozvoje nepříznivým jevem. Ani menší počet kilometrů, které oděvy musí urazit od místa své výroby ke končenému spotřebiteli, nevyrovná negativní dopady spojené se zvýšenou spotřebou oděvů.