Situace v České republice 

V roce 2007 utratil průměrný občan České republiky za nákup oděvů přibližně 4222 Kč[1]. Studie GfK z roku 2005 uvádí, že na osobu nakoupí Češi oděvy ve vyšší hodnotě než např. v Polsku, Maďarsku či na Slovensku [2]. Ženy přitom utrácely přibližně dvakrát tolik co muži.

Celkové výdaje za oděvy v ČR v roce 2004 se pohybovaly nad průměrem EU-10 a na třetině průměru EU-25[3]. Tato situace se však podle údajů Českého statistického úřadu mění, výdaje na spotřebu oděvů rostou, roste i spotřebovávané množství. 

Vývoj spotřeby oděvního zboží v ČR

ČSÚ

Za nejvýznamnější důvody růstu nákupu oděvů u nás je možno považovat průměrný nárůst mezd a paralelní pokles cen oděvů, dále pak také posílení české koruny vůči Euru (s výjimkou posledních měsíců), která způsobila zlevnění dovozu ze zahraničí.

Převážně asijské dovozy, a to nejen z Číny, ale také z Turecka, Bangladéše a Indie, tvoří značnou část české spotřeby oděvů. Teritoriální struktura dovozů je následující:  

Dovozní teritoria v roce 2007

Zpracováno podle údajů MPO

V roce 2006 poklesl prodej domácí produkce až o pětinu oproti roku 2005. Počet zaměstnanců v oděvním sektoru se za období 2005-2006 snížil cca o 1000 zaměstnanců.

Hlavními problémy českého oděvního a textilního sektoru jsou rostoucí konkurence, nižší produktivita práce, neschopnost specializovat se a vytvářet tak specifické výrobky a nedostatečné investice do nových technologií a nízká podpora českého oděvního sektoru ze strany vlády. Český oděvní sektor se málo orientuje na vědomé ovlivňování spotřebitelského chování směrem k uvědomělejšímu nakupování a poptávce po výrobcích uzpůsobených individuálním přáním zákazníka. Konkurenční výhodou by přitom mohla být i dlouhodobá tradice v produkci oděvů a soustředění se na výrobky s vyšší přidanou hodnotou.

Z hlediska surovin pěstovaných lokálně jsou v Čechách známé zejména len a konopí. Navzdory dávné tradici mají v dosavadní spotřebě jen malý podíl. Spolu s ovčí vlnou však přinášejí lokální alternativu, která při dodržení pravidel minimalizace negativních dopadů v celém životním cyklu oděvu může být jedním z úspěšných udržitelných řešení.