Výroba

Další částí životního cyklu oděvů je jejich výroba. Většina oděvních a textilních výrobků zakoupených v České republice vykoná dlouhou cestu přes zeměkouli, než se dostane na pulty. Oděvní průmysl je navržen tak, aby minimalizoval výdaje na každém ze stupňů výrobního řetězce, a proto se výroba přesunula do oblastí, kde jsou nejnižší mzdové náklady. Většina oděvů, ať už z přírodních nebo z umělých materiálů, se vyrábí v rozvojových zemích, převážně v Číně, Indii, Bangladéši apod.

Výrobní fáze životního cyklu oděvů spočívá především ve stříhání metráže, šití oděvu, praní, žehlení a balení konečného výrobku. Tyto postupy jsou z pohledu dopadu na životní prostředí ve srovnání s fází výroby a zpracování materiálů méně významné. Míra zatížení životního prostředí je podmíněna do značné míry tím, že při vlastní výrobě většiny prodávaných oděvů je uplatnění moderních technologií do značné míry omezené a výroba proto zůstává komplexem na sebe navazujících manuálních činností. Menší dopady na životní prostředí jsou ale v tomto konkrétním případě vykoupeny negativními sociálními dopady. Jde o špatné pracovní podmínky zaměstnanců oděvního průmyslu a jejich nízké mzdové ohodnocení, ale i další negativa zmíněná v předchozí kapitole. 

Největším problémem z hlediska vlivu této fáze životního cyklu na životní prostředí zůstává vymývání části barviv a chemických aditiv do odpadních vod ve fázi praní oděvu. Podle některých zdrojů se v této fázi životního cyklu uvolňuje do odpadních vod až dvacet procent barviv[1]. Jelikož se velká část oděvní výroby odehrává v rozvojových zemích, kde kvalita procesu čištění odpadních vod nedosahuje ani zdaleka evropských standardů, může mít toto znečištění značné dopady na kvalitu místních vodních zdrojů.

Podobně jako barvení a následné praní může být zátěží i potisk látek nebo výsledných oděvů. Alternativou je například tisk pigmentovými barvami, které jsou založené na vodní bázi.[2] Další environmentální dopady jsou spojeny se spotřebou energie, záborem půdy, balením výrobků apod.

U výroku z konvenční bavlny představuje fáze výroby asi 22 % (24 MJ) z celkového množství spotřebované energie, tedy i adekvátního množství emisí skleníkových plynů spojených s výrobou energie. U oděvu z viskózy je podíl ke zbytku životního cyklu téměř stejný, ale spotřeba energie ve srovnání s výrobou bavlněného trička je méně než poloviční (11 MJ).

Z pohledu toxicity je podíl chemického zatížení prostředí ve fázi výroby z celkového zatížení za celý životní cyklus bavlněného výrobku asi 3,5 %. U oděvů z umělých vláken bude tento podíl pravděpodobně vyšší s ohledem na celkové menší chemické zatížení, přesný údaj se bohužel nepodařilo nalézt.