Čistící prostředky

Jak bylo zmíněno v úvodu kapitoly, zátěž životního prostředí chemickými látkami ve fázi údržby představují užívané prací prášky a aviváže. Hlavním problémem je přitom otázka jejich biologické rozložitelnosti a uvolnění fosfátů do povrchových vod, které vedou k jejich nadměrné eutrofizaci[1], což znamená znehodnocení kvality vody. Až do roku 2006 se u nás prací prášky obsahující vysoké procento sloučenin fosforu běžně prodávaly. Tento stav se změnil vyhláškou Ministerstva životního prostředí vydanou k zákonu o chemických látkách. Vyhláška zakázala od 1. října 2006 v České republice výrobu a prodej pracích prostředků pro praní textilu s koncentrací fosforu vyšší než 0,5 % hmotnosti[2].

Vedle otázky fosfátů figuruje u pracích prostředků i aviváží také otázka biologické rozložitelnosti, čili schopnosti látky podléhat biologickému rozkladu působením mikroorganizmů. V pracích prášcích se vyskytují tzv. tenzidy. Jde o látky velmi různého složení, které usnadňují rozpouštění a odstranění nečistot z oděvů. Tyto látky by se neměly dostávat do nadzemních vod[3], proto je u nich pokud možno co nejrychlejší biologická rozložitelnost velmi žádoucí. V roce 2006 provedl Zkušební ústav lehkého průmyslu Praha (ZÚLP) test patnácti pracích prostředků, které se profilují jako ekologické. Hodnocena byla jejich prací účinnost a biologická rozložitelnost[4].