Vysněných devět životů

Významným faktorem ovlivňujícím dopady oděvů na životní prostředí je i doba jejich užívání. Na výrobu každého nového výrobku je zapotřebí určitého množství energie, které by v případě, že bychom nevyměnili starý oděv za nový, nemuselo být nikdy spotřebováno. Navíc, jak již bylo zmíněno, výroba i užívání jsou obvykle spojeny s další zátěží životního prostředí chemickými látkami a odpady.

Většina oděvů u nás se skládkuje, čili jejich vyšší spotřeba je jednou z příčin nadměrného rozrůstání skládek a problémů s nimi spojených. Česká republika stojí v současnosti před problémem splnění závazku daného Evropské unii, které se týká množství odpadu ukládaného na skládkách. Do roku 2010 bychom měli snížit množství ukládaných odpadů na skládku o čtvrtinu ve srovnání s rokem 1995, což se velmi pravděpodobně nepodaří. Státu za to hrozí miliardové sankce.

Ani spalování textilu, čili jeho energetické využití, by tento problém ovšem nijak příznivě neřešilo. Při spalování oděvů se uvolňují zbytky těžkých kovů a emise ze spalování umělých vláken navíc obsahují karcinogenní dioxiny a furany (Haffmans 2001:189).

Z těchto důvodů je na místě uvažovat nejen o otázkách delšího užívání oděvů, ale i o možnostech jejich dalšího využití, případně recyklace.

Delší užívání oděvů a jeho souvislosti

Prodloužit oděvům život a zároveň snížit jejich spotřebu je možno několika způsoby. Jednak jejich půjčováním, dále nákupem oděvů z druhé ruky nebo opravami či přetvořením do podoby, která bude splňovat nové požadavky majitele. Možností je samozřejmě také darování oděvů dalšímu uživateli, ať už přímo či zprostředkovaně.

Půjčování oděvů na bázi každodenního užívání není pro většinu lidí přijatelná představa. Poměrně dobře se ale ujalo půjčování oděvů na speciální a ojedinělé příležitosti. Jde především o společenské oděvy a svatební šaty, kostýmy a podobně. Za určitých podmínek by mělo nezanedbatelný potenciál pro snížení dopadů na životní prostředí zavedení systému půjčování oděvů i do oblasti oblečení pro každodenní používání. Většina šatů, které nosíme, je nedostatečně využívaná a díky rychlým změnám módních trendů i předčasně odložená.

Poměrně oblíbenou, avšak ne ve všech ohledech zcela ideální cestou, je nákup oděvů v second-handech. Rovina možnosti využití již odložených oděvů je příznivá, nicméně toky second-handového zboží mají svá negativa. Odložené oděvy totiž většinou nezůstávají v místě výběru, nýbrž jsou odváženy do jiných zemí, kde se prodají. Poptávka po nových oděvech se v místě odložení tedy nesnižuje. Podle ČSÚ se do České republiky dovezlo v roce 2007 přibližně 32 tisíc tun obnošených oděvů a textilních výrobků v hodnotě více než 350 milionů Kč.[1]

Trh s oblečením z druhé ruky v rozvojových zemích je zdrojem nových pracovních příležitostí. Přesto, že je obchod s oděvy z druhé ruky pouze malou odnoží globálního obchodu s oblečením, jen 0,5% jen celkové hodnoty, v mnoha afrických zemích má tento typ zboží důležitý podíl na trhu, až 30% celkové tržní hodnoty dovozu a 50%  objemu prodaného zboží. Nicméně právě second–handové zboží dovezené do těchto zemí narušuje místní oděvní průmysl, jenž mu nemůže konkurovat. Otázkou také zůstávají kulturní a sociální souvislosti této praxe.

Oprava a přešívání oděvů byla ještě před pár desítkami let běžnou činností téměř každé ženy. Dříve sloužilo několik málo kusů oděvů svému uživateli i několik let, v případě dětských oděvů i několika dětem po sobě. Dnes je s ohledem na cenu lidské práce oprava oděvů ekonomicky nevýhodná a trendy jako fast fashion tuto cenovou propast jen prohlubují. Na druhou stranu lze u nás pozorovat mírné náznaky trendů opačných. V České republice již existují první výrobci a obchody, které si budují vlastní ekologicky příznivou image na tom, že přešívají či jinak přetvářejí second-handové oděvy na originální modely[2].

Další cestou, jak zařídit, aby oděv neskončil předčasně jako odpad, je jeho předání jinému uživateli. Zprostředkovatelem mohou být nejrůznější sběrná centra, která oděvy třídí a případně nabízejí dále. Může jít o formu bezplatné humanitární pomoci, ale také o komerční prodej, který byl problematizován v odstavci věnovaném tokům second–handového oblečení. V České republice existují systémy odběru nepotřebných oděvů. Jde o charitativní aktivity, například Diakonie Broumov[3], ale i o aktivity komerčních firem, které rozmisťují kontejnery na textil. V Praze mimo jiné působí firmy Koutecký a Potex, v Brně na příklad E+B textil, s.r.o. V rámci strategie společenské odpovědnosti umísťují některé obchodní řetězce kontejnery na textil ve svých obchodech.[4] Nicméně stále je sběrných míst v České republice oproti Velké Británii, Švýcarsku či Německu poměrně málo. Svou roli ve zlepšení situace mohou sehrát obce, nastavení systému třídění odpadu je v jejich pravomoci.